Za letního večera jsem ležela ve své posteli, když vtom jsem najednou uslyšela velikou ránu ze zahrady. Nad ničím jsem nepřemýšlela a rychle vyběhla z pokoje a brala schody po dvou. Hlavně abych věděla, co se stalo. Samozřejmě jsem nezapomněla zakopnout a hodit solidní „dělo pod schody“. Vzpomněla jsem si, jak mi mamka vždycky říká, ať spěchám pomalu. Nikdy jsem to nechápala. Teď je mi to víc než jasné.

Když jsem se tedy dostala do zmiňované zahrady, začala jsem hledat důvod toho hlasitého zvuku. Zašla jsem hlouběji do zahrady a vůbec mne netrápil fakt, že mě může něco zabít. Zastavila jsem se a až teď mi došlo, že téměř o půlnoci chodím bosá v pyžamu po prázdné, ve tmě zahalené zahradě. Po dlouhém stání v černu, jsem si vzpomněla, co mě vlastně vytáhlo z postele. Dívala jsem se všude okolo, ale nic kromě siluet večerní zahrady jsem neviděla. Řekla jsem si, že jsem vlastně moc líná chodit po zahradě v tak nekřesťanskou hodinu, a tak jsem se vydala zpátky do pokoje.

Otočila jsem se na neviditelném podpatku s úmyslem opustit ono místo, ale to by mě nesměl zastavit menší náraz do tělesa obřího vzrůstu. Podívala jsem se pořádně a muselo to vypadat dost komicky, jak jsem pomalu zvedala hlavu, abych měla tu čest setkat se z očí do očí s tím zjevem. Jakmile jsem se konečně dostala k očím té obludy, tak se objevila prudká oslepující záře. Když jsem mohla otevřít oči, nic přede mnou nestálo.

Bylo to zvláštní. V hlavě jsem se sama sebe ptala: „Co by se stalo, kdybych přišla jen o chviličku dříve? Kdybych nespěchala a nespadla ze schodů? Stihla bych celý děj na zahradě? Co to vlastně bylo? A proč to zmizelo tak rychle?”

A s pocitem, že mě někdo sleduje, jsem šla spát...